Už od rána bylo jasné,
že není třeba spěchat. Počasí bylo stabilní. Nikde známka stoupajících kouřových signálů nepřátelských kmenů.
Zvědové ze všech směrů dorazili přesně podle předem dohodnutého plánu. Z končin dlouholhotských se vrátila jako spolehlivá žíznivá čára Dubina,
z poněkud vzdálených jižních ledeckých planin dorazil i mladý hraničář Kuba, od severní velké silnice to jistila Terka, od divokého východu
dvoučlenná nerozlučná ouškatá hlídka Věrka a Tomáš, od hranic rohatských a dolnobousovských Kristýna a královský bratr Václav.
Přesné informace o situaci v cílových lokalitách přivezli Petr a Lenka Čechovi, kterým se podařilo ke královským "stájím"
nenápadně propašovat i čerstvé koně. Celou situaci ze svého monitorovacího stanoviště (pochopitelně ozbrojen a s vysílačkou) jistil ze zálohy Dušan.
Pepa Tofiňák odhadl podle směru větru a vlhkosti vzduchu potřebnou dobu 
přesunu na cca 30 až 35 minut tofiního tempa, takže stačilo zkušeně
vyčkat až bude slunce v nadhlavníku a Olda vstane z podhlavníku a vyrazili jsme. V tom okamžiku se však stalo něco naprosto neočekávaného.
K výpravě na poslední chvíli připojila i Gita s nenápadnou mošnou přes rameno, což do té doby kompaktní tým zcela rozdělilo. Naštěstí se skupině
doprovázející onu křehkou dívku podařilo zmobilizovat veškeré síly a poté, co před divokými oborskými hvozdy hlavní skupinu vystopovali,
se naše síly opět znásobily. V samém lůně oborských hvozdů jsme se krátce zastavili v lesní pevnosti u rančera Martina, kterého jsme sice nezastihli,
ale i tak nás potěšily důmyslně ukryté zásoby, které tam při předchozím průzkumu zanechal Pepa. I koně, kteří už po delším pobytu v divočině
jevili známky nervozity, kratší přestávku nadšeně uvítali. Na další trase jsme se raději trochu rozdělili, protože nás čekal průjezd otevřenými pláněmi,
kde bychom ve větším počtu jistě vzbuzovali pozornost různých tvorů skrývajících se v rákosí, jejichž pronikavé pohledy jsme dlouho cítili v zátylku.
Obzvláště z kmene polygonských, jejichž opevněné území jsme míjeli jen těsně, jsme měli oprávněné obavy. Nakonec se naštěstí neobjevili.
Cestou jsme způsobili malé pozdvižení v osadě chlumínských, ale naštěstí tou dobou v táboře pobývali jen ženy, děti a několik starců.
Tou dobou už naši výpravu vedla skupina Čechů doplněná královým bratrem, která se nejlépe orientovala ve zdejším terénu,
neboť jsme pomalu blížili k jejich domovským sídlištím. Ulevilo se nám teprve, když jsme na úpatí vulkánu "Old Woman" spatřili stoupat dým
z táborových ohňů v hlavní pevnosti kmene Čechů - Studénce. Měli jsme dnes velké štěstí, že jsme nenarazily na útočné hordy "zelených",
které podle některých zpráv touto dobou putují krajinou pleníce na pláních stáda nebohých prérijních ouškatých, ve snaze se zásobit
před nadcházející dlouhou zimou.
Potom už vypuklo bujaré veselí. Všichni se veselili, obdivovali útulné komnaty, krásnou dvoranu i nezvyklou zvířenu, na kterou nejsme z domoviny zvyklí.
Třeba ty roztomilé droboučké koně, co chovají v tamních stájích!!! Všichni byli rádi, že jsme v pořádku dorazili a za krásný večer je třeba vřele
poděkovat především rodině Čechů, kteří pro nás připravili skvělé pohoštění! Ani náš král Olan se nechtěl nechat zahanbit, a tak nechal dovézt
i něco z královských kuchyní. Nemohu (jsa pod nátlakem) nezmínit výborné guláše ala Dubina a ala Vašek. Když byla zábava v nejlepším,
dovezl Olda dokonce ty nejlepší dvorní dámy z Bechovského království - Markétu a Káju. Perfektní byli i muzikanti Achim a Vlaďka,
kteří jen umocnili krásnou atmosféru večera. Škoda, že nemohla dorazit princezna Milča, která je touto dobou na státní návštěvě
v království Irském. Chyběli i někteří další, kteří museli zajišťovat zdárný chod domácností - třeba Macík s Anetkou a Amálkou.
No a nyní už zase zpět k přípravám na nadcházející dlouhou zimu, která až do jara pokryje divočinu závějemi sněhu, lesy ovládnou
smečky vlků a k našim sousedům se tak snadno nedostaneme.
Tento poutavý komentář k akci pro vás napsal Péťa (jeden ze zvědů)
