V pátek na samém začátku července se sešla parta koňáků v Dlouhé Lhotě u Marti Dubické, aby všichni oslavili 18. narozeniny Šárky Vrabcové a byli svědky krásných okamžiků při předávání toho nejhezčího daru, co si mohla přát! A o tom všem (a ještě mnohem víc) nám Šárka tady moc krásně napsala:

ŽIVOT U KONÍ

Chtěla bych, aby těchto pár slov vyslyšela hlavně osoba, která změnila celý můj život a ukázala mi správnou cestu, kterou se mám vydat, když jsem byla v nesnázích. Myslím, že bez pochyb všichni víme, že jde o naši Martinku! Právě ONA mi splnila můj životní sen, mé dětské přání. Udělala ze mě nejšťastnějšího človíčka na téhle planetě. Vím, že nechce slyšet, že jí jsem vděčná, ale já jí budu do smrti vděčná, nikdy jí nezapomenu, co pro mě v životě udělala. Kdo by si jen pomyslel před nějakými 5 roky, že budu mít možnost jezdit na koni a nemluvím o tom, že toho svého koníka budu vlastnit. Kdyby mi to někdo řekl předtím, usmála bych se, ale nevěřila bych tomu. Teď když píšu tyto slova, neskutečně mně hřeje u srdíčka, vkrádají se mi slzy do očí a jsem neskutečně šťastná, v hlavě se mi vybavují první okamžiky, když jsem poprvé uviděla Káju, když jsem jí dávala pamlsky (pravda, uplácela jsem si jí :) ) na naší první vyjížďku, na náš první "hopik" :), a následně pak pád, náš první cval s Janou a Fanym. Už tenkrát jsem věděla, jaké mě potkalo štěstí! Od okamžiku, kdy jsem se vyhoupla do sedla jsem cítila tu "koňskou sílu", tu nádhernou energii, která mi do té chvíle chyběla ...

Od malinka jsem obdivovala koně, jejích sílu, jejich krásu, jejich všechno. Miluju jejich teplo, jejich dech, jejich vůni, zkrátka miluju tyto tvory :) Vše začalo od chvíle, kdy jsem zjistila, že blízko mého domova jsou koně, že bych mohla mít možnost je tam navštěvovat, starat se o ně a třeba i jezdit. Reakce mých rodičů (hlavně mamky) vidím do teď, oba byli docela překvapení s mým návrhem, a už tenkrát se trošku podle mě začali bát, protože koně pro ně byli neskutečně velká zvířata, a báli se mě nechat jen tak bez dozoru samotnou u nich... Na taťkovi jsem už ale tenkrát viděla souhlas, a to bylo pro mě obrovské plus, mamka se s tím smiřuje do dneška, ale ona ví, že jsem opatrná a že na sebe budu dávat pozor v každé situaci. Když jsem začala u koní, později i svou komunikaci, poznala jsem na ní trošku úlevu, že ke všemu přistupuji s respektem a že o mě nemusí mít ten neskutečný strach... Moc ráda vzpomínám na první vyjížďku s taťkou, který mě pochopil, protože byl z koní také tak nadšený jako já prvně, a když jsme nacválali, uviděla jsem mu v očích jiskřičky, které ho prozradili, jak byl šťastný. Mamka má bohužel dodnes z koní nadměrný respekt, ale i přesto má u mě velký obdiv, že překonala svůj strach a sedla na Káju... Třeba jednou pojedeme na vyjížďku, ale každá na svém koni.

Postupem času jsem začala poznávat Káju, poznávala jsem co na ni platí, a ona si mě za tu dobu také stihla přečít. Našly jsme každá své slabé a silné stránky a snažily jsme si vždy vyhovět a porozumnět si. Cítila jsem jak si rozumíme, ona je neskutečná mazlivka a to mě pokaždé nabíjí, když jsem měla těžkou chvilku. V jejích očích jsem vždycky viděla výraz "Šári, neplakej, já ti pomůžu. " POMŮŽU", to mi vždycky Kája řekla a já jsem jí byla pokaždé strašně vděčná, za to že je. Stačilo mi se na ni jen podívat a už jsem cítila jako bych ji na dálku hladila a cítila každý její chloupek, každou nerovnost na jejím těle, ten její nádherný klidný tep, její šplouchání v bříšku - vždycky si na ni položím hlavu a poslouchám celé její tělo :) Začínám mít husinu, nechápu, jak jsem to mohla vydržet takovou dobu být bez koní, až mě to mrzí, že jsem na ně nenarazila dříve. Kája mi ovšem VŠECHNO vynahrazuje. Je to mé 1. dítě, které neskutečně miluju a NIKDY, NIKDY ji neopustím. Den ode dne mě naplňuje víc a víc, když jsem s ní, strávené chvilky s MOJÍ kobylkou. Je to má láska, má holčička, která je nejskvělejší na světě. Je to můj stín, je neustále v mých myšlenkách, a navždy je ukrytá v mém nitru. U koňáků se mi strašně líbí, jaký je "páníček", takový je jeho koník. Kůň je zvíře, které je neskutečně citlivé a vnímavé, takže jak na něj sedne jeho jezdec, tak jej začne vnímat a bude se mu snažit vyhovět jeho požadavky a pobídky. Chtěla bych, aby to u mě a Káji tak bylo, dosednout do sedla, napojit se na její nohy, tělo a jít...kam jdou vaše nohy a myšlenky, tam jde koník, a to se neustále dá vylepšovat, stále se dá pracovat na vztahu mezi člověkem a koněm, není to lehké, ale odměna za to se nedá vyjádřit v karátech nádhery a spokojenosti. Koně umí dát neuvěřitelně najevo své pocity, jenže lidé to prostě přehlíží, dávají nám najevo každou jejich snahu, ale člověk si raději řekne, že ho nechce poslouchat, že dělá zase jen samé problémy, ale mezitím jim uniklo to nejdůležitější, co na vše vlastně říká jeho kůň. Hodně lidí si myslí, že mít koně je jen o ježdění, o závodech, samé dostihy a parkury, ale co třeba nějaký vztah mezi koněm a člověkem, co třeba se někdy taky zeptat toho koně co si o všem myslí. Proč nechtějí chodit do přívěsu, proč se bojí všeho co šustí, proč uskakují, proč chvíli nepostojí... Když jsem začínala, byla jsem takový ten amatér na bodě 0, který věděl o koních, že má 4 nohy a to bylo všechno...

Až Kája mě zavedla do jejího života... myslím, že tohle zná každý koňák, který má se svým parťákem nějaký vztah. Jak jsem začala jezdit, poznala jsem okolo koní tolik lidiček, až jsem z toho všeho měla strach. Bála jsem se, abych zapadla mezi tyto človíčky, měli mezi sebou už tak krásně vytvořený vztah, že jsem nechtěla narušit nějakou nitku. Ale oni mě OKAMŽITĚ k sobě přijali, jako vlastní. A v té chvíli jsem si řekla, u koní jsou doopravdy lidi jako z pohádky. Kovboj, statečný kovář, kouzelná víla.. Ani je nenapadlo mě nechat někde v pozadí, vytyčili jste mě na nejvyšší vrchol, kam se dá dojít, kam bych se sama nedostala! Bylo jim jedno, že jsem malý vrabčák z nějaké Lhoty. Udělali jste VY VŠICHNI KOŇÁCI ze mě velkého vrabčáka :) Nenechali jste mě v poslední řadě a prostě mě berete jako vaši malou Šárku :) V životě mám spoustu přátel, ale mezi vámi se cítím neskutečně uvolněně a spokojeně, cítím s vámi nádherný klid a lásku všude okolo sebe. Asi bych už mohla začít jmenovat konkrétně lidičky, kterých si strašně ale strašně vážím. Nechci to dávat na místa, všechny vás mám ráda stejnou mírou, každý máte v sobě něco, co má jen jeden. A to je na tom to nejkrásnější, každý jste nějaký a každý mi dáváte jinou ale přeci stejnou lásku! Strašně bych vám to chtěla opětovat, jako to umíte vy! V životě se toho musím ještě spoooustu učit, a vy mě v tom, ač to nevidíte, pomáháte.

Martinka Dubická, to je prostě ženská s velkým elánem do života, která okolo sebe dokáže tak neskutečným způsobem rozvířit krásnou a veselou náladu, která se stále vrací jako bumerang. Když jsem s ní, nikdy se nepřestanu smát :) dává mi takové pozitivní energie, kterou strašně potřebuju :) Stejně tak si moc vážím Janičky Faltové :) To je moje zlato, které mi také pomohlo v prvních chvilkách u koní, když jsem nevěděla ani kdo jsem já, a Janča se spolu s Fanym a Kájou o mě starali. S Jančou jsem prožívala první vyjížďky, naučila mě cválat :) Strávily jsme s koňmi nádherné chvíle, plavení, jízda v trysku, povídačky na pastvince při sbírání koblížků :) Janča je neskutečně pracovitý člověk, má v sobě čistou dušičku, někdy trápení, ale ona doufám už také poznala, že u koní se vždycky splín vyléčí :) Neskutečně si vážím lidiček z Bechova, kteří mě podrží ale i moc rádi poškárlí :) To na tom všem ale miluju :) Vím, že Olánkovo škárlení je jenom projevem radosti a lásky, bez něho bych nebyla tak vytrénovaná na spoustu lidí, se kterými jsem v kříži. Překvapila mě jeho reakce a postoj když jsem dostávala Kájinku, poprvé jsem v něm pocítila takovou slabou skulinku, jako by měl taky nakrajíčku - on, velký chlap, který je sám sebou a nikým se nenechá rozhodit, když mi začal vyprávět jak dostal Laika, věděla jsem, že máme oba stejné pocity a úplně mi rozumí. Dušánka s Milčou, Marcelku s Anetkou a Amíškem, Kasalovic Šárinku s Vlaďkou a Péťou ...to jsou všichni moji skvělí přátelé, ze kterých si beru příklad, ať už z osobního nebo koňského života :) Marcelka s Vlaďkou jsou úžasné maminy, které mají suprové děti, jsou pečlivé a starostlivé, vím, že koně jim život zpříjemňují stejně jako mně :) Hrozně si vážím lidiček ze Kdanic, poznala jsem perfektní rodinku Pepči Dajče, velmi příjemným dojmem na mě pokaždé působí Lenička a jejich malá Evička :) Tahle rodinka má v sobě takové rodinné kouzlo a pohodu, že jim spoutu lidí může závidět. Jejich kovboj je ochrání v každé situaci, a malou Evičku mají oba rodiče jako v bavlnce :) Kačenka Píšová s Mírou se už také připravují na svou velkou rodinku a i oni si můžou být jistí, že jak už zapluli do našeho přátelského kruhu, jen tak se z něho nedostanou a okolo sebe budou mít vždycky někoho po ruce, kdo jim pomůže v nesnázích. Nedávno jsem se seznámila s Ilčou a její holčinou Týnkou, i ty mě přišly potěšit na naší akcičce a opravdu mi udělaly radost. Jsem strašně ráda, že jste si na mě všichni vzpomněli, připravili jste mi tak nádhernou oslavu, že na ni nikdy nezapomenu... Všichni které mám ráda tam byli, kromě Dušánka a Milči, kteří se bohužel dostavit nemohli. Byla tam i moje dobrá dušička, která pomohla mě i Káje, a to má u mě schované napořád - Věruška. Sice mě mrzí, že nestihla to nejdůležitější na celé oslavě, ale i přesto jsem jí strašně vděčná, že tam s námi byla. Stejně tak jsem ráda, že mi byla oporou při všem Verunka Křovinová, s Klárkou Brynychovou, se kterými toho máme ještě hodně před sebou. Verča je koňák tělem i duší, koně jsou pro ni vším, stejně jako pro mě.

Jakmile Martina prohlásila v pátek 1.7.2011 odpoledne, když už jsme se všichni sešli , že se slaví moje osmnácté narozeniny, nevěděla jsem co říct, neměla jsem ani tušení, co se bude odehrávat :) a přitom všichni už byli napjatí, protože přesně věděli, co se bude dít. Bylo to jako na nějaké autogramiádě, všude plno lidí, foťáky, kamery, smích, ale cítila jsem takové napětí, co bude :). Ovšem stále jsem nic netušila. Postupně mi každý začal přát, každý si pro mě připravil nějaký krásný proslov a dostala jsem nádherné dárečky. Ovšem pro mě byla největší rána, když mi začala přát Martina Dubická. V jejím hlase jsem slyšela chvění, jak se těší až se podívám, co jsem dostala a byla zvědavá na mou reakci... Ovšem, dočkala se pláče a chvíle ticha. Nebyla jsem schopna říct jakékoliv slovo... Prožila jsem neskutečné vteřiny zmatku, nádherné hřátí na prsou. Chtěla jsem se smát ale hned zas brečet. Absolutně jsem nevnímala nikoho okolo, když na mě všichni koukali. Rozbalila jsem certifikát, kde jsem nejprve spatřila naší fotku s Kájou, kde jsme obě neskutečně šťastné. V očích jsem měla slzy, takže jsem ani nemohla přečíst vedle, co bylo psáno, vše jsem měla rozmazané. Až po chvíli, když ke mně přistoupil Pepča Dajč a všichni na mě začali volat "Tak co tam je Šári, ČTI!!!" Nemohla jsem, byl to neskutečný šok, který je snad jednou za život :) Po chvíli jsem se vzpamatovala, ale v tu chvíli jsem si přečetla celý certifikát, a byla jsem opět v euforii, která mě přepadla před chvílí. Byl to pocit, který se nedal popsat. Všichni se usmívali a čekali co řeknu :) Byla to tak strašně těžká situace :) ale krásně těžká, bleskla mi hlavou myšlenka "Kája je MOJE" to není možný prostě, není to možný... těšila jsem se, že si to začnu uvědomovat, ale furt mi to nějak nedotýkalo:) Dnes, když to píšu můžu aspoň trošku přiblížit moje pocity, ale není to vůbec lehké. Uvědomovala jsem si jaké neskutečné štěstí mě potkalo. A za to vše vlastně musím především poděkovat také mým rodičům, kteří dopustili, aby mohla být Kája moje. Děkuju strašně moc. Za druhé musím poděkovat nevýslovným díkem celé rodině Dubických, že se rozhodli mi DAROVAT jejich kobylku Carolínu. Je to pro mě nevýslovná pocta, že jsem ji dostala právě od vás. Mám vás neskutečně ráda a vím, že máte v sobě ukrytou dobrou duši. Nikdy vám to nezapomenu, protože Kája je pro mě prostě vším, nic víc už nemůžu říct... A na závěr tedy ještě jednou děkuju všem co byli na té velmi vydařené oslavě, máte to u mě všichni schované, protože takovou atmosféru, co jste vytvořili, dokážou jen praví přátelé!!!